No pro dítě to je docela výhra. Co by asi tu holčičku čekalo v Nigérii, když by jí tam otec odvezl?

Nebude to žádný chudák.

Víte, my máme zákony a ty určují způsob jednání. Matka může klidně říkat, že její manžel není dítětem, ale žádný právní účinek to nemá.

Je zjevné, že matriční (právní) otec dítěte i jeho matka jsou se stavem spokojeni. A tento fakt je pro dítě to nejlepší, co může být.

Pokud by matka nechtěla, aby byl otcem (matričním) její stávající manžel, musela by (soudně) otcovství v zákonem požadované lhůtě popřít. S o u d n ě. Ne jen verbálně. V řízení o .p o p ř e n í otcovství, ne o určení, že žalující je otcem.

Tento stav je jedním z důležitých ochranných mechanizmů dítěte (a částečně i matky).

V tom máte pravdu.

Jenže tyhle zákony jsou nastaveny ve prospěch dítěte. Aby mělo aspoň nějakého otce. Popsaných případů tady opravdu moc nebude, řekla bych, že téměř žádný, jinak by se to Ústavnímu soudu dostalo už dávno. Neříkám, že je to správně. Ale svět není dokonalý. A jak zjišťoval Ústavní soud, tak jinde je to velmi podobné jako u nás

Státu je celkem jedno, kdo se jako otec přihlásí. Hlavně, že nějaký je.

Zákon je na straně matky a jejího manžela.

Samozřejmě. Většina případů je opačných. Rozvádějící se matka otěhotní s milencem a dítě se narodí do 300 dnů od nabytí právní moci rozvodového rozsudku.

A rozvedený manžel žaluje u soudu, že dítě, které je ze zákona jeho, není jeho. A pokud s tím jak biologický otec, tak i matka dítěte souhlasí, je to velmi jednoduchý úkon na dvě stání.

Princip je totiž jasný. Zákon, tedy stát, nechce, aby nějaké dítě bylo bez otce.

Prosímvás, manžel si to dítě neosvojil, je jeho ze zákona.