Disent nebyla jen Charta 77

Charta 77 oslavila loni úctyhodné 30. výročí. Letos senátoři navrhují uznat třetí odboj - osoby spadající do jeho definice by měly mít statut válečného veterána - ovšem bez jeho materiálních výhod. Je dobré připomenout, že disent či třetí odboj nebyla jen Charta 77 a parta pražských intelektuálů kolem ní. Kromě "Chartistů" s komunistickým režimem bojovalo spousta dalších iniciativ. 

Pravdou je, že velká část takzvaných „nezávislých iniciativ se prolínala“, spolupracovala a podporovala. Mnoho lidí bylo současně v několika iniciativách. Což nebylona škodu - pokud to nebyl placený úkol od řídícího důstojníka StB.
Pokud jde o Chartu 77- minimálně už od druhé poloviny osmdesátých let byla pro mladou generaci disidentů okrajovou záležitostí. Mnozí z nich ji ani nepodepisovali. Ne proto, že by s ní nesouhlasili nebo se báli komunistů – ale prostě proto, že to byla záležitost spíše těch starších a hlavně pražáků. Drtivá většina lidí z moravského disentu podepsala stohy jiných prohlášení, aniž by se jim Charta kdy dostala do ruky.
 
Kdo tu všechno byl? 

Nezávislé inicativy dělila StB na reformní a radikální – to byli lidé kolem Charty, Např. Helsinský výbor Jiřího Hájka, Nezávislé mírové sdružení,  Klub právní podpory Lubora  Kohouta, České děni, recesistická parta Hnutí za veselejší současnost, Demokratická iniciativa, Hnutí za občanskóu svobodu a další.

Na Moravě mělo silnější pozici Hnutí za občanskou svobodu (v Brně okolo Jaroslava Šabaty) To v politickém manifestu nazvaném "Demokracie pro všechny", zakotvovalo v 11 požadavcích boj proti politice KSČ a jejímu vedoucímu postavení ve společnosti.

Ze Zlína organizoval Standa Devátý Společnost přátel USA. Protipólem Socialistického svazu mládeže byla v Brně Moravská mládež – v ní se angažovala herečka provázku „Truda“ Eva Vidlářová, Jan Honner a další. Sympatizantem byl herec Jiří Pecha a vlastně celé Divadlo na provázku. To v letech těsně před revolucí bylo disidentskou enklávou samo o sobě – hrály se tu vyloženě protikomunistické komponované pořady, citující z Čapka a Masaryka a dávaly lekce z demokracie. Podíleli se na tomhlavně režiser Petr Scherhaufer anebo režisér a scénárista Arnošt Goldflam.

Kromě vyloženě antikomunistických radikálů existoval ve Československu druhý proud - reformní – tvoříla ho značná část bývalých funkcionářů KSČ, vyloučených pro své „pravicové“ postoje a bývalí pravicově orientovaní členové Sociálně demokratické strany.  Sdružovali se hlavně v tzv. OBRODĚ - KSP a Společnosti pro studium demokratického socialismu. Jejich cílem bylo vytvořit "levicový blok opozice", vůči KSČ.

Státní bezpečnost také evidovala skupiny „teroristického charakteru“, jako např. AKCE-D v Chomutově, LIDOVÁ SPRAVEDLNOST v Českých Budějovicích a EKOTEROR v Severočeském kraji.

Jak se žilo

Osmdesátá léta už byla relativně klidná. Policisté sice na potkání legitimovaly máničky a při každé vhodné příležitosti je mlátili. To však byli jen primitivové z ulice - míním řadové příslušníky VB. Normální občany ale nechávali na pokoji. StB ve velké většině kula pikle a podrazy, ale k zatčeným se chovala většinou slušně. Její síla byla spíš ve slovním vydírání. Přestože to nebyla velká hrůza, většina lidí, a slušných, jim bez odporu podléhala. 

Pamatuju, když Jirka Odvárka udělal ve Svitavách petici za propuštění Havla, tak ji po hospodách podepsalo několik desítek lidí. To bylo dost. Po dvou dnech ůdajně všichni podpisy odvolali. Odvárka zůstal sám. Zbabělost tu ještě ve všech seděla, zažraná na duších jako stará špína. Při výslechu tím argumentoval důstojník StB - Vidíš blbče a pro tyhle lidi ty chceš nějaký lidský práva? Dodnes přemýšlím o jeho slovech. Pamatuju, kdy nás policisté vlekli za vlasy, kopali do nás a mlátili obušky cestou ze 24. patra v věžáku na Jižních svazích v tehdejším Gotwaldově. Lidé koukali z oken i ze dveří - nikdo ale nepromluvil jediné slovo.

Lidé se podvolovali ponižujícím rituálům a byli zbabělí předem. Nikdo je k ničemu nenutil násilím. Koneckonců ani komunisté nebyli marťané – byl to propěchářský předvoj nás obyvatel naší země. Nejneschopnější z neschopných, spolu s těmi, kdo byli schopní všeho, ovládali pomocí cukru a biče společnost. 

17 listopad jen ukázal, na jak vratkých nohou režim leží – zbití prominentních studentů byl přeci jen důvod, aby i ti nejzbabělejší se odvážili zacinkat klíčem. Zaplať pámbu za to.

Dobrý příklad nade vše

Smutné je, že za ty léta si nikdo nedal důkladnější práci vzpomenout na malou hrstku statečných a slučných lidí, kteří byli v podstatě v každém městě a regionu. Mámteď namysli postavy naší histori v 70.a 80. letech. 

Spoustu nezávislých skupin i jednotlivců jsem tu nenapsal, všechny je neznám. Stálo by to za práci -jak historiků, tak veřejnoprávních médié je připomenout.

Ne kvůli tomu, aby si pár disidentů navíc honilo triko. Je ale důležité dát signáli do budoucna, že země na své hrdiny - byť malé a menší nezapomíná. Dobré příklady už dob "tří set lakedaimonských" a Scaevoly pomáhají vychovávat další potenconální hrdiny - nikdy jich není dost a nikdy nevíme, kdy jich bude třeba.