Tony Barber, na rozdíl od většiny Čechů, zřejmě doopravdy Osudy dobrého vojáka Švejka četl. Haškův Švejk totiž není dobromyslný "pitomec u kumpanie", který svou blbostí dohání nadřízené k šílenství. Je to pozitivní hrdina se vším všudy - ale nebyl jím vždycky.
Tahle vžitá představa má původ v prvotním zpracování Švejkovy figury v předválečném cyklu povídek. Jednoho večera roku 1911 dorazil opilý Hašek domů. Ještě než usnul, napsal pár slov na papír a usnul. Pořádkumilovná manželka Jarmila papír vyhodila do smetí. Ráno se Hašek po svých poznámkách začal shánět - věděl, že ho napadlo něco geniálního, ale nevěděl co. Zmačkaný papír nakonec našel v koši a podle Jarmily si ho s uspokojením přečetl. Stálo v něm: "Pitomec u kumpanie. Dal se sám vyzkoušet aby mohl sloužit..."
Serie humoresek s postavou dobrého vojáka Švejka měla obrovský úspěch. Švejk tu byl vylíčen jako prostomyslný blb plníci doslovně rozkazy - ad absurdum. Figura je to ovšem plochá a humoresky jsou v podstatě obšírnější anekdoty.
Další Švejk se začal rodit v Rusku. Legionář Hašek 16 února 1917 první kapitoly předčítá v kyjevské redakci Čechoslovana. Tenhle Švejk už není žádný pitomec. Vzpouzí se válečné mašinérii - svého velitele fahnricha Dauerlinga zastřelí a přeběhne k Rusům. Tahle postava je už plastičtější - dejme tomu dvojrozměrná.
Plnokrevnou postavu Švejka z masa, kostí a ducha začal tvořit Hašek až po návratu z Ruska. Švejk, který se mu rodil pod rukama, byl a je daleko od jednoduché původní postavičky z humoresek.
Tenhle Švejk je sice vláčen "velkými dějinami", ale je to jen zdánlivé. Tenhle Švejk má svůj svět a v něm je i ta světová válka jen kulisou. Švejk není patetický hrdina, vypadá skutečně ošuntěle, nezná velká slova ani pózu, ale přitom je hrdinou v plném slova smyslu. Je statečný - rvačku nevyvolá, ale když je třeba vezme hůl a v Királyhidě se postaví po boku sapéra Vodičky honvédské přesile. Umí se zastat přátel a kamarád je pro něj nadřízený nadporučík Lukáš stejně, jako sluha Kunert. Když Kunerta zfackuje lajtnant Dub, jde to Švejk hlásit batalionskomandantovi Ságnerovi. Když je vyšetřovaný kvůli Lukášově milostné korespondenci, "sežere" při výslechu kompromitující dopis a veškerou vinu vezme na sebe.
Tenhle Švejk je postava veskrze lidsky kladná - svému okolí pomáhá neokázale, samozřejmě.
Že si toho všiml cizinec je jaksi normální. Koneckonců bez úspěchu Švejka v Německu, by si ho kritika v Čechách ani nevšimla. Krom pár plivanců. Literárním estétům (ano, Klausova typu) obracel "pitomý" Švejk žaludek. A dodnes pro většinu Čechů Švejk zůstává tím pitomcem u kumpanie. Rázovitou figurkou, českým Mickymousem, vhodným nanejvýš jako dekorace turistických center a putyk pro cizince.
Pochopitelně nabíledni tu je otázka, co má tenhle skromný, obětavý a statečný Švejk společného s Klausem. S člověkem odjakživa přesvědčeným o své velikosti a neomylnosti. S mužem, který se za nikoho a pro nic nikdy doopravdy neobětoval, s pionýrem a svazákem, který do KSČ nevstoupil zřejmě jen proto, že ho tam pro jeho nabubřelost a přehnanou angažovanost nechtěli. S člověkem, který vůči komunistům bezesporu zatrpkl a neměl je rád, ale nebyl schopen veřejně říct, co si o nich myslí.
S člověkem, který dnes se vydává za disidenta, ale je pravým opakem. Vždyť proti Lisabonské smlouvě je většina obyvatel průmyslově vyspělých zemí EU včetně ČR. Označit se za disidenta a hájít demagogicky většinový názor proti menšině reprezentované demokratickými politiky, umí opravdu jen Klaus. Byl by to dobrý fór, jenže Klaus nemá smysl pro humor a myslí to vážně.
S Václavem Klausem by mohl mít Švejk společný snad jen ten tvar hlavy, kdybychom věděli, jak dopravdy vypadá. Tedy Švejk - protože stovky výtvarníků i herců už mu dali stovky podob. Zaplať pámbu. Švejk je příliš vážná, veliká a nadčasová postava na to, abychom si ji promítali do nějakého Klause.