Zločiny v Iráku brání smíru

Proč selhal americký zásah v Irák?Část odpovědi přináší poslední sumarizace vyšetřování zločinů,kterých se dopouštěli američtí a spojenečtí vojáci v Iráku.  Američané zvítězili v boji se Saddámem, ale nepodařilo se jim vyhrát mír s Iráčany. Američtí vojáci zachází několik let po válce s civilisty jako s nepřítelem. To není fráze, ale fakt, který znamená, že vojáci při sebemenším podezření bez varování zabíjí nevinné. Nepočínají si jako v okupované zóně, ale jako na bitevním poli. 

Chovají se tak na příkaz svých velitelů. Jejich heslem je: Není důležité kolik zemře 
Iráčanů, jen když není ohrožen Američan. Neoficálně také velitelé podporovali a kryli zabíjení nevinných 
civilistů. Takové jednání je ale nepřípustné i během regulérní války.
Server akt-info informoval o zvláštním slyšení vojáků před americkými politiky o víkendu 15. až 16. března, kde svědčilo 
na 250 amerických vojáků o svých zkušenostech v Iráku a Afghanistánu a především o válečných zločinech, 
kterých se sami účastnili.  Server dále cituje některé výpovědi vojáků (autentické nahrávky jsou na webu 
televize DemokracyNow).
BĚHEM INVAZE VLÁDL ZMATEK
Jason Washburn, který bojoval třikrát v Iráku od roku 2003 do 2006, řekl:
„Během invaze jsme jezdili přes města a stříleli jsme na všechno, co
jsme viděli... Vzpomínám si na jednu ženu. Šla s velkou tašku a vypadalo
to, jako kdyby šla přímo na nás. Hodili jsme na ní granát. A když bylo
po všem, uviděli jsme, že taška byla plná různých potravin. Jistě šla
k nám a nejspíš nám chtěla to jídlo dát, a my jsme jí za to zabili…
Nadřízení nám neoficiálně radili abychom s sebou nosili lopatu… Pokud
někdo nese lopatu nebo někde kope, mohl by zakopávat minu, a proto jsme
měli povolení zastřelit kohokoli s lopatou… A tak, kdybychom omylem
zastřelili civilistu, mohli jsme na mrtvolu hodit lopatu a tvrdit, že to byl
povstalec.”
VOJENSKÉ VELENÍ PODPOŘILO NÁHODNÉ NÁSILÍ
Voják John Michael Turner řekl: „18. dubna 2006, jsem zabil svého prvního
muže… Byl to nevinný muž. Nevím jak se jmenoval. Byl na cestě domů a
zastřelil jsem ho v přítomnosti jeho otce… První kulka ho nezabila.
Zasáhl jsem ho do krku a on začal příšerně křičet a díval se mi
přímo do očí… Tak jsem po něm vystřelil znovu a on zemřel... Vždycky
nám gratulovali za prvního zabitého. Můj nadřízený mi osobně
gratuloval, stejně jako gratuloval každému v naší jednotce. Velitel nám
oznámil, že kdokoli z nás zabije prvního tak, že ho bodne nožem, dostane
za odměnu 4 dny dovolenou... Po nějaké přestřelce s rebely, jsem s dvěma
dalšími vojáky zastřelil nějaké lidi na ulici, jen protože jsme byli
rozrušeni z toho boje a neměli jsme zrovna sebou žádného novináře.
Kdykoli byli s námi novináři, tak se všechno kompletně změnilo. Nikdy
jsme se nechovali stejně. S novináři jsme dělali všechno podle
předpisů… Měli jsme za úkol náhle vtrhnout do domácnosti, abychom
našli rebely nebo zbraně. Často jsme dělali razie a prohlídky ve tři
hodiny ráno. Vykopli jsme vždycky dveře a vystrašili jsme rodiny, které
tam bydlely. Když s námi nespolupracovali, tak jsme je škrtili nebo hlavami
mlátili o zdi... Nikdy, ani jednou, podle mých zkušeností, jsme nedokázali
najít osobu, kterou jsme zrovna hledali během těchto razií... Mrzí mě to,
co jsem udělal. Nejsem už taková zrůda, jakou jsem byl.”
HODNOTA LIDSKÉHO ŽIVOTA SE ZTRATILA V  TROSKÁCH 
Hart Viges, který bojoval s dělostřeleckým oddílem, řekl: „Byl jsem s
oddílem u města Al Samawa... Zničili jsme budovy a domy minomety.
Připravoval jsem nálože a náboje... Zároveň naše vrtulníky a letadla
střílely do města rakety a bomby, až se třásla celá země a zbyl jen
prach... Víte, nebyl to boj armády proti armádě. V takových městech
žijí normální lidi. Je to proti rozumu myslet si, že tam nebydlí
civilisti. Neviděl jsem následky mých minometů ve městech. Přesto mám
svoje myšlenky o nesčetných mrtvých. Nevím kolik nevinných lidí jsem
vlastně zabil... Jednoho dne jsme jeli přes Bagdád a viděli jsme mrtvolu ve
stoce... Moji kamarádi vyskočili a začali se s ní fotit s velkými
úsměvy. Zeptali se mě, jestli se chci také vyfotit, ale odmítl jsem to.
Neodmítal jsem to kvůli tomu, že bych si myslel, že to je nějak
nesprávné nebo nemorální. Odmítl jsem to, protože toho jsem sám nezabil.
Myslel jsem, že se člověk nemá vytahovat, když jste sám nezabil. To
ukazuje jak jsem tenkrát viděl svět. Nevadilo mi, že ten muž byl mrtev.”
VOJÁCI MĚLI POVOLENO STŘÍLET CIVILISTY
Seržant Jason Lemieux, který bojoval třikrát v Iráku od 2003 do 2006,
řekl: „Nadřízení mi doslova řekli, že mám povoleno zastřelit
kohokoli, kdo se ke mně přiblíží více, než je mi pohodlné, a pokud ta
osoba neodejde okamžitě, když jí to nařídím. To všechno s tím, že
neumím arabsky. Obecný názor velení bylo něco jako „radši ať zemřou
jejich lidé než naši.” A takové poučení bylo potvrzeno na všech
úrovních a tento názor silně nabýval na intenzitě během mých třech
misí... Bylo několik situací, kdy nám můj nadřízený dal rozkaz, že
máme pohlížet na každého člověka, který se nachází venku v ulicích,
jako na nepřátelského bojovníka… Vojáci, kteří tam byli dlouho a
viděli, jak jejich kamarádi umírali, trpěli těžkými psychickými
traumaty a často zastřeli lidi, kteří podle mě byli jasně nevinní.
Jednou vybuchla bomba u cesty a o několik minut později, jsem sledoval jak
jeden voják začal střílet jen tak po stovkách aut v úplně jiné ulici.
Tito řidiči jeli v opačném směru a pravděpodobně vůbec nevěděli, že
nějaká bomba vybuchla. Byli jsme příliš daleko od toho abychom vůbec
viděli, kdo sedí v těch autech, a nepředstavovali pro nás žádnou hrozbu.
Ale přesto je tenhle mariňák jen tak zastřelil. Vím, že on předtím
viděl jak jeho nejlepší kamarád umřel v boji a také mi řekl, že mu jeho
nadřízený jednou dal rozkaz zastřelit dvě starší dámy, které nosily
tašky se zeleninou po ulici. A když odmítl, nadřízený je zastřelil
sám.”
ZABÍJENÍ SE STALO KAŽDODENNÍ ZÁLEŽITOSTÍ PŘI KONTROLÁCH DOPRAVY
Seržant Geoff Millard, který sloužil 9 let v národní gardě a bojoval 13
měsíců v Iráku, řekl: „Každý den byl někdo zastřelen u kontrolních
bodů... Jednou k našemu kontrolnímu stanovišti přijelo auto a jeden mladý
voják se samopalem učinil okamžité rozhodnutí, že tento vůz nás
ohrožuje. Během méně než minuty nastřílel do auta 200 kulek ze samopalu.
Zabil matku, otce a dvě děti – čtyřletého chlapce a tříletou
holčičku... Večer jsem byl na schůzce, kde jsme to museli vysvětlit
našemu generálovi. A v tom plukovník Rochelle řekl, ,kdyby se ty hadžiové
naučili řídit, takové věci by se nestávaly.´ Nikdo z přítomných
důstojníků nedával najevo, že s tím nesouhlasí.“ (Hadží je
pejorativní název pro Muslima.) 
POLÁCI A BULHAŘI SE PODÍLELI NA TÝRÁNÍ VĚZŇŮ
Specialista Mike Totten, který byl v Iráku v roce 2003 a 2004 a potom vyhodil
medaile, které mu dal General Petraeus, řekl: „Vězně jsme mlátili nejen
my Američané, ale také Bulhaři, Poláci i iráčtí policisté. Bil jsem je
také já. Chytl jsem jednoho chlapa pod bradou a díval jsem se mu do očí.
Pak jsem jeho hlavou mlátil o zeď... Pak jsem mu řekl, ‚Asi jsi ten,
který zabil Grilleyho.‘ On pak upadl na zem a já do něj kopal. Nikdy jsem
se nedozvěděl, jestli tihle zadržení byli vinní.  A to nebyl ojedinělý
incident. Stalo se to opakovaně a před vyššími důstojníky.“
RAZIE V DOMÁCNOSTECH SE ČASTO NEPOVEDLY
Jeffrey Smith, který bojoval v Iráku v roce 2003, řekl:  “Jeden z domů,
do kterých jsme vtrhli, měl být bydlištěm nějakého bývalého
baasistického úředníka… Naše obrněné vozy zbořili přední zeď domu.
Byla tam na dvoře nějaká starší žena a začala křičet něco
nesrozumitelného v arabštině. Jeden z vojáku asi myslel, že nám
vyhrožuje, tak jí udeřil přes obličej pažbou svého samopalu a ona upadla
na zem… Pak jsme zpřevraceli vše v celém domě. Vypáčili jsme dveře od
skříní… Rozbili jsme sporák… A pak, když už jsme měli všechny -
včetně dětí - spoutané venku na trávníku, někdo mezi nadřízenými
přišel na to, že to nebyl ten správný dům. Spletli jsme se o ulici. Dům,
který jsme měli zpřevracet, byl za tímto domem na jiné ulici.”
Jde o systémové selhání
Vraždy,násilí a mučení jsou bezesporu reakcí na vraždy a mučení ze strany Iráckých bojovníků.  Armády 
civilizovaných zemí by se však zločinů dopouštět neměly. Selhání jednotlivců nelze při stresu z každodenního
 ohrožení života vyloučit. Lze ho bezesporu mírnit nebo mu předcházet. třeba tím, že na ohrožených 
postech se vojáci střídají v co nejkratších termínech, jak to jde. Na frontě 1. sv.válkyse vojáci střídali po týdnech. Celkové nasazení v Iráku by pro vojáky 
v ulicích mělo být také omezené, maximálně několik měsíců a proložené odpočinkem v domovské zemi. Jde o to, aby nastřádaný stres, 
nenávist, touha po pomstě za smrt kamarádů, se měly čas vstřebat a aby voják získal opět kontrolu nad 
svými emocemi.
Otázkou je také výběr vojáků - většinou to jsou žoldáci, které do Iráku přitáhla vidina zbohatnutí. 
Každý zabitý člověk totiž roztáčí spirálu nenávisti - v zemi s tradicí krevní msty o to bezvýchodnější.
Tím nezpochybňuju svržení Husajnovy diktatury. Za to dík. Za to další patří odpovědní před mezinárodní 
tribunál.