Jak se pije v Japonsku

Odměření Japonci se umí pěkně a často opít a už dávno nepijí jen čaj a neškodné saké.Japonsko si až do konce druhé světové války udržovalo velmi svébytnou tradiční kulturu a to, co přicházelo zvenčí se přísně selektovalo. Japonci pochopitelně od 16 století znali portugalské a španělské révové víno, Britové a Holanďané sem přivezli první soudky piva a pálenky a v 19 století tu Němci postavili první větší pivovary. Poptávka po evropských nápojích však byla stále mizivá.

Druhé dobytí Japonska
Teprve s Američany po prohrané světové válce přišla do Japonska euroamerická kultura v opravdu masovém 
měřítku. Během uplynulých 50ti let se ze země čaje stala země piva, whisky a coca coly. Japonci krom toho 
do té doby neznali obilné pečivo, mléčné výrobky ani hamburgry. I díky tomu se dožívali v průměru 
nejvyššího věku na světě. Neznali rakovinu ani kardiovaskulární choroby. To vše je minulost. Zhruba 
v posledních dvaceti letech se tu znásobila spotřeba kolových nápojů, kávy, mléka, vepřového a hovězího 
masa a alkoholu. O centimetry ročně se díky tomu zvyšuje průměrná výška japonských dětí, přibývá 
do té doby neznámá obezita a roste počet úmrtí na choroby cév a srdce. Dalo by se říct, že euroamerický 
životní styl, je ničivější zbraň než atomové bomby z Hirošimy a Nagasaki. 
Čaj stále ještě vládne
I přesto je nejčastějším a nejváženějším nápojem Japonce čaj a zelený silný čaj. V Japonsku se dodnes 
zachovává tzv. čajový obřad, který je složitým rituálem navozujícím harmonii těla i duše. Tradičnímu 
čajovému obřadu se adepti učí ve specializovaných školách. Vedle toho i při běžném stolování je čaj už 
od 9. století automatickou součástí každého jídla. Naplněný čajový hrnec je stále na jídelním stole 
a čajový šálek patří ke každé obchodní i společenské konverzaci. Čaj se pije bez cukru, mléka i citrónu. 
Čaj je velmi silný, dává se větší množství čaje na menší množství vody, než je zvykem v Evropě. 
Voda se na čaj nelije vroucí, ale až po zchladnutí na přibližně 70 stupňů Celsia. Čaj se pak zalévá dvakrát 
až třikrát. Podstané je že se téměř výhradně pije zdravější zelený čaj.
K hořkému čaji se podává velmi sladké cukroví, obvykle z rýžového těsta. Kromě zeleného listového čaje se 
v Japonsku používá čajový prášek, což jsou vlastně mleté nejkvalitnější vrcholové mladé lístky čajovníku. 
Tento koncentrát je velmi silný a používá se při tradičním čajovém obřadu. Prášek je hodně jemný a hladký 
jako pudr. Čajoví mistři ho v horké vodě šlechají speciálními metličkami do husté pěny, takže výsledný produkt
 vypadá jako napěněný kyprý pistáciový kokjtejl.
A co alkohol?
Tradiční japonský alkohol je rýžové víno saké a šoču - pálenka z rýže nebo dnes i brambor. Šoču je pití pro lidové vrstvy a pije se v levnějších hospodách.
Hroznové víno japonci pěstují a znají velmi dlouho, ale jeho obliba roste až v posledních desetiletích. 
Saké má okolo 10 – 1|5 procent alkoholu a pije se teplé, jak Japonci říkají „při teplotě krve“.
Podává se v malých, úzkých, asi čtvrt litrových džbáncích z porcelánu nebo pálené hlíny a rozlévá se 
do malých keramických pohárků. Před naléváním ho číšník nebo hostitel postaví do teplé vody, 
aby se nahřálo na teplotu těla.
Z hospody rovnou do úlu
Japonci, stejně jako třeba indiáni hůř odbourávají alkohol. Je to dané geneticky. Jejich organismus produkuje 
oproti Evropanům méně enzymu „alkohol dehydrogenáza“, který štepí alkohol. Navzdory tomu je dnes 
společenské a často nezřízené pití alkoholu součástí japonské firemní kultury. Pití po práci se spolupracovníky 
a s nadřízenými je v podstatě pracovní povinnost. Protahuje se často do pozdní noci. Do velkých měst mnoho 
pracovníků dojíždí často z obrovské, několikasetkilometrové dálky. Ve městech proto fungují speciální 
noclehárny pro ty, kterým se nevyplatí už jet domů. Mají podobu obrovských včelích pláství. Komůrky jsou 
úzke a nízké, nejvýš jeden metr a dlouhé necelé dva metry. Je tu jen matrace na spaní a lampička u hlavy. 
To je vše. Nocležník se vysprchuje ve společné sprše a zalehne do své „roury“.  Rozměry nocležen jsou dané 
nedostatkem místa ve velkých městech. Běžný hotelový pokoj je velmi drahý i na relativně bohaté Japonce. 
Japonské restaurace a bary
Přes den chodí Japonci většinou do restaurací a večer se pak pije v baru. Některé bary, hlavně mino turistická 
a obchodní centra jsou „jen pro Japonce“.  Je to obdoba amerického a jihoafrického segregačního hesla„
jen pro bílé“. Japonci, alesppoň ti starší, jsou stále ve velké míře pro nás neuvěřitelní rasisté. Bělochy 
i černochy považují za méněcenné. Navíc černoch i běloch jim smrdí. Japonci se totiž sami vůbec nepotí, 
 
zato mají vyvinutý čich. Není divu, že se jim s námi nechce sedět. Pochopitelně jsou zdořilí a z baru vás 
vyvedou s milým úsměvem tak, že je budete považovat za své nejlepší přátelé. 
Japonci jsou skutešně usměvaví, ale to je jen vnější maska, daná tradicí. Uvnitř jsou velmi uzavření 
a nepořístupní. Pokud vám v baru někdo řekne: zítra si zavoláme, nezkoušejte nabízet své telefonní číslo. 
Je to jen fráze, stejně jako americké jak se máš.
I v baru platí hiearchická společenská pravidla. Stolovníci si navzájem dolévají pivo. Signálem je dopitá 
sklenice, takže kdykoli dopijete do dna, někdo ihned dolije. Pokud nechcete pít nesmíte dopíjet a nechte 
sklenici poloprázdnou. Pije se obvykle whisky. To je rozumný kompromios mezi cenou a kvalitou. Je 
samozřejmé, že nikdo neodejde z baru dřív než nadřízený. Můžete spadnout pod stůl, ale odejít nelze. 
Pivo je relativně drahé, takže se jím obvykle připíjí nebo zakončuje večer, asi tak jako u nás s whisky.  Ale i to se už mění.
Šokudó a putyka Izakaya
Nejběžnějším typem japonské restaurace vyskytující se zejména u železničních nebo autobusových zastávek,
 turisticky oblíbených míst a na místech, kde je očekávána větší koncentrace lidí je Šokudó. To je typické 
plastikovými atrapami jídel vystavenými za výlohou a množstvím jak japonských i západních jídel. 
Na oběd (místy na večeři) se do restaurací chodí jíst ranchi setto, což lze v přeneseném slova smyslu 
přeložit jako kompletní menu. Obvykle zahrnuje hlavní jídlo (maso nebo rybu), misku rýže, miso polévku, 
krájené zelí a různé japonské čalamády zvané tsukemono. Většina restaurací navíc dává na výběr mezi jídly 
s rýžovou přílohou (donburi – mono) nebo nudlovou přílohou (menrui). Pokud si objednáte nudle, musíte se 
ještě rozhodnout jestli soba nebo udon. Pokud se nemůžete rozhodnout, doporučuje se objednat denní menu. 
Cena oběda vyjde na cca. 800 až 1000 jenů. 
Izakaya je ekvivalent české hospody. Ideální místo pro běžné obědy se širokým sortimentem jídla, srdečnou 
atmosférou a pivem nebo saké. V hospodě se sedí na zemi okolo stolu a objednávka jídla zpravidla zahrnuje 
kombinaci typicky japonských jídel (suši, sašimi, grilovaná ryba nebo kuře) a evropských jídel (biftek, hranolky)
. Izakaya se pozná podle hrubých fasád a červených luceren před hospodou s nápisy zvoucími 
k návštěvě (samozřejmě v japonštině.
Obvyklé spropitné by se mělo pohybovat kolem deseti procent z účtenky.
V barech a restauracích se obvykle smí kouřit. Ale jen tabák. Japonci jsou velmi vysazeni na drogy a to včetně 
trávy. Za dovoz jediného jointa můžete dostat až několikaletý let trest nucených prací. Pokud byste se pokusili
 trávu někomu prodat je za to až 10 let a v případě "tvrdých" drog i doživotí.
JAPONSKÉ ALKOHOLICKÉ NÁPOJE
PIVO
Smutný vývoj pro etnografa, potěší Čecha. Pivo je dnes nejoblíbenější alkoholický nápoj a japonské pivo 
má české kořeny. Pivo bylo poprvé exportováno do Japonska na konci devatenáctého století, kromě 
německých piv se tu dovážel také Plzeňský Prazdroj.  Podle analýz Výzkumného ústavu 
pivovarsko sladařského v Praze je Japonské pivo senzoricky nejblíž českému. Je to dané hlavně surovinami. 
Japonci vaří z českého a moravského sladu s rýží a z českého chmele. Navíc ve většině pivovarech pracovali 
nebo pracují čeští sládci. Piva z velkých pivovarů jsou pochopitelně stejná jako piva z našich velkých pivovarů. 
Tedy bez charakteru a prázdná. V případě Japonska se chybějící chuť nahrazuje marketingem. Vaří se 
speciální příležitostná piva, takže každý měsíc je na trhu nová značka od stejného pivovaru.  
Největší pivovary jsou Kirin, Asahi, Sapporo a Suntory. Plechovka piva stojí od 120 jenů 0,33l 
až po cca. 1500 jenů; několikalitrové plechovky. V barech a hospodách se cena piva 
pohybuje od 300; 400 jenů. 
Potěšující také je, že japonské pivo Asahi se pro evropský trh vaří v pražském Braníku. Takže až vám 
nabídnou v londýnské nebo pařížské japonské restauraci originál japonské pivo bude to na 90 procent 
české Asahi. To se na rozdíl od originálu vaří bez rýže.
Japonci také nemají falešné zábrany - a vyrábí i dětská piva s ovocnými příchutěmi (bez alkoholu). Ví, že pivo je zdravé - na rozdíl třeba od koly.
SAKÉ
Rýžové víno, je původním tradičním japonským alkoholem. Základní rozdělení je na kouřové, surové a čisté,
 které je nejběžnější a dá se podle kvality rozdělit do dalších třech stupňů. Saké se podává 
teplé (atsukan) – převážně v zimě anebo studené (reishu). Podle druhu má od 12 do 18 procent alkoholu.
ŠÓČU
Šóču je alkoholem oblíbeným mezi méně majetnými japonci. Obsahuje okolo třiceti procent alkoholu 
a vyrábí se z obilovin nebo brambor. Litrové balení přijde na zhruba 800 jenů.
VÍNO
Japonci mají svá vlastní vína, ale jsou pro většinu jen okrajová záležitost. Obvykle jsou také drahá,  
cena se pohybuje nad 1000 jenů. V supermarketech najdete pochopitelně importovaná vína, hlavně 
z Kalifornie, Nového Zélandu a Austrálie ale i z Evropy.