Legendy a mýty o Jaroslavu Haškovi

O Haškovi se traduje, že byl nezodpovědný opilec, homosexuál, bigamista, zbabělec, zdrádce legíí a komunista. Dnes už se ozývají hlasy, že to byl také podřadný literát. Bylo tomu tak doopravdy? Švejk a Politické dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákony patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo česky napsáno. Na rozdíl od té umělecké a umělé české klasiky, jako jsou Němcová, Erben, Mácha, Neruda, nově Kundera nebo Klíma se bude dílo Jaroslava Haška na celé planetě čísti za sto let. 

Popravdě řečeno za sto let zmizí drtivá většina dnes módních autorů. Číst se nebude jediný nositel Nobelovy ceny. Lidé ostatně zapomenou na veškeré laureáty literárních cen. Zbydou totiž jen ti kvalitní a nadčasoví – a ti obvykle ceny nedostávají. Mimochodem i to o něčem svědčí. Číst se bude Dumas,Hugo, Remarque, Hašek, Waltari Puzo – spíše lidově populární. Číst se nebudou ani módní Coelhové, Betty Macdonaldové ani Wieveghové.

Ve světové literatuře je Hašek bezesporu největší český spisovatel a slovy Radko Pytlíka také „velký satirický básník své doby“ a statečný člověk. Krom toho i velká duše, ochotná se kdykoli rozdělit i o poslední krejcar. Přesto Haška dodnes nikdo nebere vážně jako velkého českého spisovatele. Ano… jaksi mezi nimi je, ale jakoby nedopatřením. A je to vlastně pravda. Hašek nepatří mezi kašpary z literání čajovny a věřme, že by stejně o jejich uznání nestál.

Opilé legendy

Už za svého života se stal Jaroslav Hašek legendou a kolovalo o něm na sta historek. Většinou smyšlených a zveličených. Byl prý homosexuál, zbabělec, podrazák, podvodník, zloděj, notorický alkoholik, lenoch nebo také hlava pražské galérky. Hašek se tomu nebránil, sám sebehorším fámám pomáhal na svět a měl z nich radost. Hašek se nikdy nenamáhal opravovat sebevětší lži o svéosobě. Ty největší pitomosti ještě zveličoval. Hašek byl velký exhibicionista, který musel být ve společnosti středem pozornosti. Na straně druhé byl až neuvřitelně plachý introvert, který se prakticky nikdy nikomu nesvěřoval.Okázale dával na odiv své špatné stránky a chlubil se jimi. Ty dobré si nechával jen pro sebe, jakoby se za ně styděl. Byl předobrazem westernového tvrďáka. A také jim byl – uměl rány přijímat  rozdávat.

Od Haškovy smrti byly popsané tuny papíru o Haškovi. Až na výjimky málokdo dokázal Haška chápat. Z tohoto pohledu nejhůře kupodivu nejhůře vycházejí vzpomínky pamětníků. Každý totiž viděl Haška svýma očima. Byl pro některé lump, opilec, revolucionář, anarchista, bezstarostný bohém. O jeho skutečných životních hodnotách nám sdělují autoři pramálo.

První člověk, pokud se tak dá nazvat intelektuál, který Haška pochopil v souvislostech byl Radko Pytlík, autor Haškovy nejlepší biografie Toulavé house. Dalo by se říct navzdory univerzitnímu vzdělání. Snad je to tím, že Radko je osobně také více člověkem než intelektuálem.

Lump a povaleč anebo pracovitý dříč s velkým srdcem

O Haškovi, kromě toho, že napsal „Osudy“ ví s jistotou veřejnost obvykle jen jedno - že to byl nezodpovědný opilec. Jako by se obecně mělo za to, že ten chlap si prostě dvacet let chlastal, pak sedl ke stolu a od boku střelil světový román. Hašek byl sice geniální, ale za jeho úspěchem jsou léta opravdové práce na desetitisících popsaných stránác. Také o tom, že víc než na sebe se staral o osudy jiných, se neví prakticky nic.

Někteří pamětníci o něm píší, že se nikdy s nikým doopravdy nepřátelil. Hlavně těsně po válce, kdy byl ještě Hašek v Rusku panovalo veřejné přesvědčení, že Hašek je bez charakteru, kam vítr tam plášť a že nemá žádné morální zásady.

Tedy zhrňme některé výhrady:

Hašek byl ochoten kamarádit s kýmkoli, kdo mu zaplatil. Kvůli tomu byl schopen zradit i své přátele.

Nemorální kritikům připadlo, že psal bez rozpaků do všech tiskovin, bez ohledu na jejich politickou orientaci.

Psal do anarchistické komuny, odkud ho po zpronevěře redakčního kola vyhodili.

Psal do sociálně demokratického Práva Lidu, ale také do konzervativních Národních listů a do Českého slova. Byl bolševickým komisařem a po návratu ikomunisty hodil za hlavu a dělal si z nich legraci v kabaretu Červená sedma a v sérii povídek Velitelem města Bugulmy.

Byl prostě sobec, který myslel jen na sebe a svoje okolí jen zneužíval.

Pokusme se podívat skutečnému charakteru Jaroslava Haška na zoubek.

Tisíce povídek, světový román a žádné konto

Největší osobnost české literatury Jaroslav Hašek, jehož díla se tisknou v milionech výtisků a na jehož Švejkovi se stamiliony vydělávají, zemřel holý tak, jako se holý narodil. Zůstalo po něm obrovské dílo, co do objemu i obsahu. Napsal více než 1500 povídek, fejetonů a humoresek u nichž je prokázáné jeho autorství. Číslo nebude nikdy konečné, protože velkou část otiskoval pod různými pseudonymy. Některé texty, mj. i údajný první Haškův román Historie vola jsou zatím ztraceny.

Opovrhovaný, pilný a rozdávačný

Literární historici píší o Haškově materiální bídě, ale Radko Pytlík si všiml v Toulavém houseti jedné důležité věci. Hašek už před válkou vydal velké množství textů. A to nejen v novinách a časopisech. Nakladatelé Ottoa další mu vydávali celkem ochotně a často knihy povídek, protože Hašek byl už tehdy autor oblíbený a čtený. Jenom intelektuální kritika nad ním ohrnovala nos, stejně jako většina jeho literárních současníků. Hašek si na tehdejší poměry vydělával relativně slušné peníze. Už během studia na obchodní akademii přispíval do některých časopisů a dostával slušné honoráře. Psal zprvu potají –ve škole platil zákaz veřejně publikovat a psaní zpočátku nepodporovala ani Jaroslavova maminka.

V. Menger vzpomíná, že když Haška po vyloučení ze školy nepřijali v tiskárně do učení, chtěl Jaroslav zarmoucenou maminku utěšit a řekl ji "Maminko stanu se spisovatelem a postarám se o nás oba". Paní Hašková se tomu tehdy jen smutně usmála.

Můžeme říct, že po roce 1900 byl Hašek stále vyhledávanější autor a před válkou už mu dokonce vycházely sebrané spisy. Na dnešní poměry byli tehdy literáti placeni opravdu královsky. Peněz musel mít jako šlupek Měl mít ale neměl. S maminkou a pozdějí i manželkou Jarmilou třel bídu a těsně před válkou užz něj byl bezdomovec, který se o hladu potloukal po pražských lokálech, spal po známých nebo přímo v putykách.

Kam se ty prachy poděly?

Správná otázka. Hašek je okamžitě utratil za sebe své kamarády a taky rozdal komukoli, koho zrovna potkal. V podstatě všichni jeho současníci mají nějakou historku, jak Hašek uměl peníze ihned rozdat – komukoli, kdo mu padl do rány, ale taky do oka.

Porodné pro šestinedělku

Kuděj v knize „Ve dvou se to lépe táhne“ popisuje typickou historku. Hašek si šel do Ottova nakladatelství pro část velkého honoráře zaknihu. Po vyplacení peněz čekal ještě na tiskařského faktora s korekturami v místnosti mladou dělnicí. Ta se utrápená Haškovi svěřila, že jde prosit ještě o nějaké volno, protože je po porodu, v šestinedělí. Muž ji utekl a ona nemá peněz na hlídání pro dítě. A pokud neplacené volno nedostane, tak nejspíš o práco přijde a zůstane s děckem na ulici. Hašek ji hned strčil dvacítku (to bylo víc jak dnes dva tisíce) do ruky. Dělnice odmítala: „Dyť voni nemaj taky co do huby.“ To Haška urazilo: „Mě ty prachy nakladatelé cpou sami, že nevím co s nima! A já beztoho všechno prochlastám, tobě pomohou daleko víc.“ Vrazil mladé mamince polovinu svého honoráře, tedy polovinu všech peněz které měl do ruky, ale neodpustil si ubohé opuštěné matce vyčíst, že jí utekl muž, protože na něj určitě byla zlá a hubovala ho za pití s kamarády. „Auž běž pryč domů, než si to rozmyslím, já ti to volno s faktorem už domluvím“ odehnal zrozpačitělý Hašek dojatou ženu, která mu chtěla líbat ruce.

Kuděj vše potají s tiskárenským faktorem pozorovali. Když konečně vyšli z nakladatelského domu, dožadoval Kuděj na Haškovi vrácení dluhu, který činil onu polovinu honoráře. Hašek Matěje odbyl s tím, že jestli nemá drobné tak musí počkat.

V řeznictví Hašek peníze vytáhl, a se zděšeným výrazem ve tváři tvrdil, že mu peníze někdo nejspíš cestou z nakladatelství ukradl. Oba kamarádi si tedy rozdělili to co zbylo, ale Hašek ani slovem svůj dobrý skutek nepřiznal.

Podobných historek pamětníci pamatují desítky. Nikdo se nad nimy ale hlouběji nezamýšlel. Chyba. Tohle byl jeden z nejpříznačnejších rysů Haško vypovahy.

Boty pro tuláky

Hašek opravdu doslova všechno co měl rozdal a propil a v tomhle se nezměnil do konce svého života. V Lipnici, v hostinci U Koruny, kde Hašek žil na sklonku svého života bydlel švec Antonín Krupička a ten na Haškovu rozdávačnou mánii nikdy nezapomněl. Hašek měl rád pěkné boty, snad proto, že v dobách nouze si jich nikdy moc neužil. Obvykle chodil v tom, coz dědil po nějakém movitějším kamarádovi. Na Lipnici byl už díky příjmům ze Švejka přeci jen lépe zaopatřený. 

Vladimír Stejskal, lipnický pamětník v knize Hašek na Lipnici vzpomíná: „Často se stávalo, když přijížděli na Lipnici jeho přátelé Longen, Opočenský, Franta Sauer a jiní dal jim bez jejich vědomí udělat nové boty.

Botami se stal Hašek pověstný, protože je nechával dělat i lidem naprosto cizím, tulákům, kteří táhli žebrotou skrze městečko, náhodným pocestným.

Leckdy přišli ke Krupičkovi lidé i dvakrát pro boty na Haškův účet. „Když jsem měl boty obnošenější, dával jsem nejprve ty, vzpomínal Krupička,„Ovšem často se stávalo, že jsem měl na skladu pouze nové, to jsem se Haška na lístku ptal, mám-li je vydat.

Hašek mi obvykle odpověděl: „Proč se tak blbě ptáš?“

A leckdy byl takhle podarovaný tulák ševcem přistižen, jak se boty ještě v Lipnici snaží prodat.“

Hašek a flašinetář

Každý tulák, který prošel Lipnicí dostal nejen nové boty, alek tomu najíst a napít. Hašek byl muž, který druhým pomáhal aniž by z dobrých skutků činil gesto.

Stejskal vzpomíná i na legendární historku s flašinetářem, kterýpřišel žebrat před Invaldovu hospodu. Hašek vyšel ven a dobrého muže se zeptal, jak dlouho by musel s flašinetem obcházet Lipnici, aby vydělal celou dvacetikorunu.

„Nejméně celý den, možná déle,“ odpověděl flašinetář.

Hašek dal flašinetáři dvacet korun a přikázal: „Tady máš zaplaceno, běž před faru a hrej. Stačí, když tam budeš hodinu.“

Flašinetář šel tedy k faře a spustil. Vyšla kuchařka a dala mu pětník, ale žebrák točil klikou dál a z místa se nehnul. To kuchařku rozzlobilo a ptala se proč hraje když almužnu už dostal.

„Já nesmím přestat, dokud támhle ten pán neřekne dost,“ ukázalflašinetář na Haška, bavícího se opodál.

Tehdy prý museli flašinetáře z fary doslova vynést.

Haškovo stipendium

„Hašek měl málo. Ale z toho mála, co měl, rád dával těm co měli ještě méně,“ vyprávěl Stejskalovi švec Krupička. „Podporoval také synka lipnického občana R. na studiích v Bechyni. Každý měsíc mu posílal 200korun, když viděl, že rodiče peněz nemají, aby mohli sami chlapce na studiích vydržovat. Nikdy nechtěl slyšet o nějakém budoucím splácení, a když se o tom mluvilo, mávl jen nedbale rukou na znamení, že to nestojí za řeč. Mladého studenta podporoval na škole do té doby, než zákeřná smrt přervala chlapcův život.“

Nebylo to jediné stipendium, které Hašek poskytoval. Jiného studenta, kterého Hašek podporoval na právech v Praze si dokonce Haškova „vdova“ Šura později vzala. V této souvislosti dnes visí ve vzduchu teorie haškova vnuka Ŕicharda -a to, že Šura s pomocí svého milence Haška otrávila. Tohle podezření by se mělo letos vyvrátit či potvrdit pomocí rozboru Haškových vlasů.

Dobrý člověk, co rozuměl prosté duši

Samozřejmě tyhle anekdoty jen zčásti vystihují Haškovu povahu. Nebyl tu vůbec čas na Haškovu práci např. v Rusku, kde pomáhal ze všech sil a to dokonce i svým pozdějším nepřátelům. Vždy tak činil bez jakéhokoli nároku navděk a příliš se mu ho taky nedostalo.

Hašek zůstal do smrti nepochopený svými intelektuálními současníky. Jeto dané tím, že žádný z nich neměl Haškovy životní zkušenosti. Na rozdílod umělecké smetánky, která se snažila život umělecky uchopit a ztvárnit on ho žil a psal tak, jak žil. Upřímně a bez příkras. Ale právě to dalo jeho psaní tu hloubku, ke které se všichni přeumělkovaní umělci stále snaží marně dopídit.

O to lépe mu rozuměl „obyčejný“ švec Antonín Krupička: „Byl to dobrý člověk. A co hlavního, rozuměl i té nejprostší lidské duši.“