Cuidad de Mexico: Město Masaryka a nefalšované polky

Mexiko je sen všech milovníků indiánské historie. Na území téhle země vznikly první americké zemědělské civilizace někdy už před 5000 lety. V místě dnešního středního a jižního Mexika vyrostly obrovské říše Aztéků a Mayů. Hlavní město Aztékú Tenochtichtlan mělo v době dobytí španělem Hernandem Cortézem v letech 1520 - 1521  přes 200 000 obyvatel! Ve srovnání s ním byl té době Madrid malinké špinavé ani ne padesátitisícihlavé provinční městečko a stejně malá, byť na Evropu veliká, byla i Praha. Ta hranici 200 000 obyvatel překročila až někdy počátkem 19. stol.

Policista sleduje napínavou pantomimu poulieních hercu v parku na Zocalu jarda

Ničitelé ve jménu Boha

Aztécka metropole se tehdy rozkládala na obrovském jezere. Ulice amerických Benátek tvořily kanály a obrovské hráze. Původní hlavní město aztécké říše Tenochtitlán bylo založeno ve čtrnáctém století namočálovitých ostrovech jezera Texcoco. S pevninou bylo spojeno třemi hrázemi a padacími mosty. Ve středu města stála pyramida o základně padesát krát padesát metrů a výšce asi třiapadesát metrů. Na vrcholku se tyčil chrám zasvěcený bohu války Huitzilipochtlimu a obětiště, kde kněží konali lidské oběti.

Městu dominovaly gigantické chrámy a všechny dochované popisy se předhánějí v líčení nevídaně krásné architektury z běloskvoucího kamene. Prakticky všechno ale v následujících letech Španělé ve jménu svého Boha a své civilizace nenávratně zničili.

Přízemní gigapole

Dnes je původni jezero vysušené. Nejjednodušší cesta sem z Evropy je letadlem a tak první, co vidíte je obrovská náhorní plošina pod vámi, lemovaná horami a celá porostlá krychličkami nízkých jednopatrovýchdomů. Pohled na blížící se aglomeraci je neuvěřitelný. Město se jako moře rozlévá od obzoru k obzoru. Není divu, má neuvěřitelný a ve světě nepřekonaný rozsah 2000 kilometrů čtverečních.

Když klesnete na přistáni a domy ačtvrti se zvětšují, nejde se ubránit zklamání. Městu chybí, s výjimkou hor vdálce, jakékoli panorama. Mexico City působi dojmem přerostlé přístavní čtvrti. Tisíce betonových krabic, tu a tam věžák a v centru pár shluků mrakodrapů.

Jen tu a tam jsou ostrůvky zeleně – Kupodivu většinou to nejsou městské parky, jak by se dalo čekat. Mexičané k smrti milují fotbal a velmi slušné fotbalové stadiony jsou v každé městské čtvrti.

Parky tu jsoupochopitelně taky – jeden je dokonce na zocalu – v centrálním náměstí. Objevuje se i několik modrých jezer. Z okolních hor se místy kouří. V tomhle ročním období to mohou být lesní požáry anebo celoročně aktivní sopky. V některých případech jde o kombinaci obojího.

Největší, nejšpinavější a propadá se

Hlavní město Mexika je největší, nejrychleji rostoucí a nejvíc znečištěné velkoměsto na světě. Má od 20 do 25 miliónů obyvatel. Kolik přesně, to nikdo neví. Denně tu přibývají přistěhovalci zcelého Mexika a také děti v chudinských čtvrtích, které nikdo neeviduje. Méně známý je další primát více než dvacetimilionové aglomerace: rekordně rychlý pokles půdy. V průběhu dvacátého století se městskécentrum propadlo o osm metrů.

Mimochodem, metropole se správně jmenuje Cuidád de Mexico, čtěte “Siu dád Méchiko”.  Neboli město México. Na angloamerický název Mexico City dokážou být místní velmi alergičtí.

Drsné město pro drsné muže?

Nás, kdysi při první návštěvě Mexika, trápil jediný problém – jak se večer rychle a bezpečně dostatz letiště do hotelu. Cuidád de Mexico má pověst nebezpečného města. Všechny příručky, včetně populární Lonely Planet, varují před taxíkáři a stejně tak před veřejnou dopravou. Údajně tu jsou běžná přepadení turistů taxikaři nebo gangy v ulicích, v autobusech i v metru. (Metro se v Mexiku kupodivu jmenuje taky metro). Ministerstvo zahraničí USA dokonce vydalo varování, že ¨Přepadeni jsou častá a násilná, cestujici jsou vystavovani násilí, bití, sexuálním útokúm a ohrožení střelnými zbraněmi.¨

Před odjezdem jsem se pokusil informovat na mexickem velvyslanectvi, ale marně. Po telefonickém dotazu mě odkázali na mailovou poštu, ale ani na písemný dotaz nikdo nenamáhal odpovědět. České ministerstvo zahraničí mělo k bezpečnosti na webu jedinou informaci a to, že v Cancunu řádil hurikán.

V Holešovicke tržnici jsem koupil obrovský nůž a slzný plyn. S tim  se dá domluvit s každým a po dobrém. Kromě toho vezeme španělštinu pro samouky a slovník. I toje svého druhu zbraň.  

Sejmi svého Gringa

Na místě zjišťujeme, že vsechno je jinak. Mexičane nemají rádi gringy – Američany z USA. V minulosti je tihle Severomeričané několikrát přepadli a ukradli celý sever Mexika. Dnešní gringové už mexickou půdu nekradou ani nevraždí, ale k Mexičanům se chovaji jako k méněcené rase. Ještě v letadle zažíváme výstup starši Američanky, která pourážela všechny mexické stewardy. V nabídce občerstvení jí prostě něco chybělo. Na místě personálu bych té koze nakopal zadek. Teprve později, hlavně turistických letoviscích, totiž uvidím další a další ukázky buranství a povýšeného rasizmu ze strany severoameričanů. Středostavovská rodina z USA dokáže být tak odporná a tupá, že nejopilejší zájezd Bavoráků do Čech je proti tomu diplomatická návštěva. 

K nám se mexická posádka chová taky neuvěřitelně mile. Když vidí jak nám chutná tequila, nosí dvoudecové panáky s malými citronky a neustále kontrolují, zda máme plnou sklenici.

Pásmové taxi

V případě dopravy z letistě (každého po celém Mexiku) mají Mexičané jednoduché řešení – tzv. pásmové taxi. To je celkem genialní nápad, jak zabránit okrádání pasažérů taxikáři. V okénku u východu z letiště si koupíte listek na taxi v ceně podle pásma, ve kterém je cíl vaší cesty. Taxikáři už neplatíte – dáte mu jen lístek z pokladny. Mexico City bylo donedávna legendárni statisíci taxiků zelenych brouků Volkswagenů. Ty se tu také až do devadesátých let minulého století vyráběly. Dnes už zelení brouci dosluhují a vozí spíš místní obyvatele. 

Jedeme do čtvrti Chapultepec, což je obrovský park poblíž, asi tři kilometry od centra.  Taxikář je zmatený, přestože mu dáváme adresu i s mapkou. Jde se poradit s kolegy a po deseti minutách se vrací. Zapaluje si cigaretu a na otázkou bueno? V pořádku? Krčí rameny. Zapaluju si taky, startku bez filtru, a jednu dávám šoférovi se slovy: “Echt čeko cigáros, amigos”. Řidič cigaretu strká za ucho a vyráží.

Nic netuše tu noc spíme naproti mexickému Národnimu divadlu, dva bloky od nejexkluzivnější obchodní třídy v Mexiku. Je to Avenue presidente Masaryk. Z obrovské vany je prosklenou stěnou mrakodrapu vidět na majestátní budovy, parky a nezbytné hřiště. To je ostatně hned vedle zmíněného Národního divadla.

Třída presidenta Masaryka

Český bulvár ve střední Americe Čecha potěší, ale cestovatele zmate. Ráno se vydáváme touhle třídou do centra a nemůžeme se vynadivit, kde je těch pětadvacet miliónů Mexičanů. Třída je liduprázdná. Krásné domy střídají obrovské výlohy s exkluzivním zbožím – diamanty, limuzíny, svatební róby, luxusní francouzské parfémy, zlato a samozřejme banky. Jediní lidé jsou policisté. Ti stojí na každém rohu ulice – doslova. A pak před každou bankou a před dalšími budovami. Někteří mají v rukou samopaly a černé tlusté, těžké neprůstřelné vesty. Ulici, co minutu, projíždí policejní auto anebo dva policisté na motocyklech. Směrem k centru počet policistů houstne. O pár let později tu objevuju dokonce českou ambasádu. O té ale později. Rozhodně si to zaslouží a veselé historky to nebudou.

 Opouštíme třídu prezidenta osvoboditele. Máme žízeň a hlad. A diamantů se holt člověk nenají. Doufáme celkem správně, že v paralelních ulicích už někdo žije. Skutečně. Jsou tu lidé a zase policisté. Někteří převádi chodce přes vozovku, to jsou většinou policejní slečny. Krásné, usměvavé, rázné. S chodci a motoristy komunikují píšťalkou. Tu nepouštějí z pusy, zatím co oběma rukama gestikulují. Pořád. Popohání chodce a hned na to auta. Opálené ruce v krátkých rukávech se jen míhají. Do rytmu švihají ostrými hvizdy stříbrných píšťalek.

Další poldové,muži klábosí u stánku a jedí tacos – posekané maso v malé tortile s ostrou salsou z chile. Chile jsou ostré papričky. Na jedné zahrádce vidíme dokonce malé chile papričky celé sytě modré. Za dvě startky měnímjednu modrou chile. Uvidíme jak se chytne v Praze. Nechytne. Oproti obratníku Raka je slunce na padesáté rovnoběžce zatraceně málo a od jara do zimy nestihne ani vykvést.

Kaktusový bramborák

O kousek dál na malé tržnici ochutnáváme tacos a nějaké tmavé bramboráky. Po delší debatě čtyřručmo se dozvídáme, že to jsou placky opuncií, kaktusů, osmažené a plněné sýrema chorizem – směsí podobnou náplni našich klobás.

Odbočujeme od hlavní tepny čím dál víc. Z domů mizí sklo a mramor a objevují se první vilky spozůstaky koloniální architektury 17. století. Bohužel nejednou je nad původnímkamenným portálem s bohatými ornamenty železobetonovýbalkon nebo nadstavba s plynosilikátů.

Jdeme stále hloub dovnitřního města. Uličky se úží, policistů ubývá. Přibývají naopak odpadky na kraji chodníků a přibývá Mexičanů. Všichni jsou snědí a mají nejvýš 160 centimetrů. Zato jsou podsadití, svalnatí a všechnyženy jsou hezky baculatě obalené tukem. Indiány zlomené civilizací v sobě nezapřou. V ulici před námi jsou už jen nějaké zříceniny, vraky aut a chumel domorodců uprostřed silnice. Vleču vystrašenou Silvii přímo doprostřed. Zvedám klobouk a křičím, jako bych se s touhle partou rok neviděl “Buenios tardés!

Chumel se rozestupujea všichni do jednohu slušně odpovídají “Ola” – to jako Nazdar.

Říkám Ola hele a Silvie mě “ty vole!”

Mexický Staromák

Centrem Cuidad de Mexico je Zócalo. Nečekejte český pražský “Staromák”. Stánky a krámky všeho druhu tu sice okupují chodníky stejně jako u nás, ale přeci jen to není předražený a prafabrikovaný kalkul jen pro cizince jako v Praze. Za deset pesos (dnes 16 Kč) tu koupíte jakýkoli plagiát CD světové hvězdy,mačkaný čerstvý džus za osm pesos (14Kč), zdarma vám tu zahrajíetudu klauni i mariachi – potulní kytaristé. Kmariachimse dostanu také později .teď jenom na úvod –ani jeden nevypadá jako El Mariachi Antonio Banderasz Rodriguezových filmů. Jsou to oplácaní padesátiletí strejdové. Častoplešatí, ale vždycky bezvadně oblečeni,ve sněhobílé košili a černém obleku. Zdarma, platí ovšem pro Mexičany a pro Evropany. Pokud někomu připadnete jako “gringo”, pak z vás okolí vyždíme poslední dolar.

Naštěstí vypadáme natolik uchylně, že za gringy nás nikdo nepovažuje. Z litrové láhve piju pivo domácí značky Indio a před každým zvedám uctivě široký černý klobouk. Vyčetl jsem, že Mexičany pozdrav vždycky mile potěší. Několik lidí po sobě zvedá palec a volají něco v tom smyslu, že jsem jednička.

Stále jsem v domnění, že Mexičanům imponuje můj černý klobouk španělák. Mexičani v Mexiko City totiž kupodivu klobouky nenosí – s výjimkou části policistů v sombrerech na koních. Dávám napít piva jednomu ze svých fanoušků. Chci mu láhev nechat, ale ten odmítá a tak ji chvíli nesu a po pár metrech házím nedopitou do koše. “Nic proti kámošovi", říkám si, “ale radši chcípnu na naše bacily.”

Otevírám nožem další pivo a opět velký ohlas publika. Prodavačka “Jugos” - čerstvých ovocných šťáv, na nás kýve. Ostentativně dávám najevo, že její štávy nemají grády, tak ať s tržbou nepočítá. Silvie jde k ní a lámanou angličtinou se dozvídá pointu naší popularity. Alkohol v Mexiku, stejně jako v USA se nesmí veřejně ukazovat, nosit a nedej pámbu pít. Tresty jsou podle závažnosti ažněkolik dnů vězení. V historii Zócala je to poprvé, co někdovytáhl flašku a takhle tu demonstrativně chlastal. Silvie se vrhá ke mně a trhá mi láhev z huby.

„Když mám žízeň, tak se slušně optám,” reaguju s údivem a pak jen koukám jak láhev hází do koše. Slyším potlesk. Metr od nás sedí zavalitý policajt na koni a tleská. Silvie se uklání a on smeká. Vzápětí nějaký mariachi spouští solo na španělku, pak se přidává basa, tahací harmonica a trubka. Lidé, co nemají zrovna co na práci se klaní protějškům a na chodníku i na části bulváru tančí. Silvie popadla nějakého Mexikánce a já v batohu lovím další lahváč. El Sol, Slunce, praží do kamení z aztéckého obětiště, voní rozkvetlé akácie, peče se kukuřice, všichni se smějí a koně pod policisty tančí mexickou polku. Tak tohle je Cuidad de Mexico.