Protiústavní zákony o určení otcovství musí zmizet

Poslanecký klub ČSSD začal projednávat návrh poslance Souška na změny v zákonu o rodině - podle něj by bylo možné kdykoli žádat soud o určení otcovství. Jak se dalo čekat, návrh vzbudil pozdvižení - Taková změna je prý proti zájmům dítěte.

Veškeré námitky proti tomu, aby bylo možné popřít falešné otcovství, jsou dané jen absolutním nepochoponím problému. A nepochopením velmi tristního faktu, že současný stav je nejen nespravedlivý, ale také protiústavní.

V současnosti je možné zpochybnit otcovství jen do 6ti měsíců věku dítěte, resp do šesti měsíců od chvíle, kdy se muž o otcovství dozví. Jestliže rodič zjistí, že není rodičem později, má smůlu - je povinen platit výživu dítěte cizího muže a jeho majetek bude dědit dítě cizího muže. 

Takový zákon je například podle soudce Jirsy nebo paní poslankyně Čurdové v zájmu dítěte. Tohle tvrzení skutečně kdysi platilo. Ale opravdu jen kdysi. Zákon pochází z 19 století z časů rakouské monarchie - v té době neexistovala funkční sociální síť a nešlo také určit pravého otce. Jedinou možností jak zabezpečit děti, bylo přiřknout jim alespoň nějakého živitele. Zájem dítěte tu byl logicky nadřazen zájmu muže. 

V dnešní době ovšem nehrozí, že dítě bude strádat - matka má kdykoli možnost označit pravého otce a jeho otcovství lze věrohodně doložit nebo vyvrátit. Matka, která čirou náhodou ztratila paměť, má právo otce neuvést - výživné platí pak stát. Jinými slovy - v dnešní době neexistuje relevantní důvod, proč by dítě neměl živit jeho otec a proč by matka měla uvést falešného otce. 

Neexistuje jediný důvod, proč by dítě mělo dědit majetek po cizím člověku a naopak mělo být vyloučeno z dědictví po svém otci?

Navíc, mezinárodní úmluva o právech ditěte také říká, že dítě má právo znát oba své rodiče. 

Chce někdo tvrdit že je v zájmu dítěte neznat svého otce? Je v jeho zájmu, aby ho vlastní  otec neživil, a aby po něm nedědilo? 

Dědictví je vážná věc - pokud muž musí akceptovat cizí dítě, pak jsou samozřejmě okrádány jeho skutečné děti, které se musí o tátův majetek dělit s často s naprosto cizím člověkem.

I to je důvod, proč neplatí, že tenhle  návrh je proti ženám  - moje žena ho velmi podporuje - naše díte je zřejmě opravdu naše a je jí jasné, že případné cizí nastrčené dítě s jinou ženou by obralo o peníze dítě její. Ostatně babička by také raději odkázala chalupu svým a ne cizím vnoučatům. To připomínám proto, že často se tento problém staví jako problém ženy proti mužům. Nikoli, tady jsou poškozováni muži jako ženy. 

Pochopitelně, pokud mám dítě, byť cizí, rád, nikdo nikoho nenutí, aby se ho zříkal a hledal jeho pravého rodiče. Ale právo živit jen vlastní dítě by tu mělo být. 

Současný stav odporuje základním principům lidské spravedlnosti - je tak odporný, až to bere dech. 

Český stát totiž porušuje mezinárodní evropské úmluvy, podle nichž nikdo nesmí být uvězněn kvůli dluhu. Dobrá, nad tím, kdo neplatí alimenty asi nikdo slitování mít nebude - ale když někoho zavřou za to, že neplatí na cizí dítě? To je nejen pošlapání sprvedlnosti, ale taky nehorázný justiční zločin. V České republice velmi častý. Dovolím si uvést konkrétní příklad popisovaný v HN: 

"Čtyřiačtyřicetiletý Jaroslav Kučera z Mladé Boleslavi byl v červnu 2000 odsouzen na pětasedmdesát dní za neplacení výživného. Na tehdy třináctiletou dceru Lucii, o níž jeho žena při rozvodu v roce 1990 uvedla, že ji nemá s manželem. Ale s mužem, s nímž Kučerovi utekla.

Přesto pan Kučera na dceru platil, dokud neztratil zaměstnání. "Firma zkrachovala, další zaměstnavatel mi dlužil mzdu za půl roku," vypráví. "Chtěl jsem, aby mě soud zbavil otcovství, ale moje žádost se ztratila. Když jsem byl nezaměstnaný, žádal jsem o snížení výživného. Soudce mi ale na návrh manželky alimenty ještě zvýšil."

Do vězení pak přišly Kučerovi další rozsudky, v nichž ho samosoudkyně odsoudila podle paragrafu 213 na dalších šestatřicet měsíců. I za to, že neplatil alimenty v době, kdy už byl v kriminále, kde žádnou práci neměl."

Tři roky natvrdo jen za to, že v České republice se nelze dovolat spravedlnosti. To je tragédie. Námitka, že soudce musí soudit podle platných zákonů neobstojí - soudce v prvé řadě musí hledat spravedlnost - jestliže v konkrétní kauze je sice porušena formule zákona, ale nikoli jeho duch, pak má možnost tenhle fakt zohlednit. Trestní zákon to v definici trestného činu umožňuje. Zmíněná samosoudkyně sama patří do vězení nebo do blázince.

Sedět za takové justiční zločiny by měli jít nejen zločinní nebo jen pitomí soudci, ale také poslanci, kteří dodnes zločinný zákon nezměnili a někteří s jeho změnou ještě otálejí.